Pátá kapka

21. října 2013 v 19:03 |  kapky

A je tu podzim. A dny jsou zase o trochu víc melancholický. Noci se prodlužují,stromům padají vlasy a já jsem si obula teplejší boty. Podzim je smutný,i přes horké barvy listí člověka šimrá mráz svými drápky a nutí ho si zapnout kabát o pár knoflíků výš. Za chvíli odletí i vlaštovky a já jim budu závidět volnost ,s kterou míří na jih. Je nádherné sledovat jak se příroda připravuje ke spánku a je krásnější než dívky z Klimtových obrazů a svůdnější než svalnatá těla antických soch (řekla bych,že svůdnější než namakaný těla boxerů,ale asi by to neznělo tak intelektuálně) . Chtěla bych usínat pod javorem,v objetí jeho kořenů, přikrytá listím v těch nejkrásnějších barvách jaké znám. Připravit se spolu s ním na dlouhý zimní spánek, pak se zjara probudit a být si jistá,že už mě nikdo nebude hledat,mít zodpovězena všechna proč a jak a začít od začátku. Mám strach, že pro bude podzim dalším z kritických období.

(Už zase kašlu, ale na kašlík a rýmičku se nedá umřít,že ne? ŽE NE?)
 

Třetí kapka

10. ledna 2013 v 20:30 |  kapky
(blablabla)

Pochybuji. Pochybuji o jedné z mích dosavadních hodnot a není nikoho kdo by naslouchal mému šumění. O to je to horší,sedět a přemýšlet zda se vzdát něčeho co bylo velmi dlouho mou součástí. Jsou horší jak kovové hřebíky,ty pochyby. Šimrají mne na srdci. Šimrají a zpívají o tom,co všechno tím můžu ztratit, jak jeden strom vyvrátím z kořenů…ale pak otáčejí své písně na druhou stranu,zpívají o možnostech,o času a svobodě,snažíc se mne rozpoltit. Daří se jim, jsem na dvě půlky, jako jablko ,které dítě rozřízlo nožem,čekajíc co na hvězdičku. Jenže já mám na obou stranách křížek.
Chce se mi plakat,ronit rosu z pod víček.
,,Drž hubu,jen se lituješ''. Ano,to dělám,s vírou, že se stejně správně nerozhodnu. Nabalila jsem na sebe vrstvu kabátů s kapsami plnými závazků a teď je již nedokážu vyprazdňovat.
Potřebuji lano,po kterém by se dalo šplhat, nebo lépe něčí ruku co mne vytáhne ven k kobky. Je tu moc vlhko,krysy a plíseň co mi žere palce na nohou.

Druhá kapka

5. prosince 2012 v 19:02 |  kapky
Bez výčitek mi sypeš sůl do očí a prskáš síru do tváře. Jsi mi mou noční můrou, přeludem z Gunhilských bažin co mi nechává v lebce vybuchovat sopky.Je čas ,abych ti já strhla strupy a nechala hladové démony ať si utrhnou svůj kus masa. Jsou mými přáteli, kujeme ti společně španělskou botu a mícháme koktejl z olova. Ale budu to já, pouze já, kdo ti do krku nasype hřebíky, aby tě polochtaly v hrtanu, kdo nechá kováře ať na tvé hlavě kují podkovy a kdo ti sevře hlavu do svěráku, až začne praskat jako vlašský ořech. Bude to skvostná hudba, to pleskání mozku o dlaždičky a mlaskání krys až ho budou žrát.Vyměníme si pozice, už nebudu viset na kříži jako terč tvých slov, tvých šípů.To ty budeš mým terčem. Ukřižuji tě, avšak ne jako mučedníka, ale jako zločince.
 


Florence

3. prosince 2012 v 20:06 |  dopisy
Vzpomínáš si na minulý rok,podzim? Na naše první setkání, skrz reproduktory? To byl poprvé co jsem se nechala zvednout tvým hlasem .Byl to ten ''kritický listopad'', když mě mé surové pocity svlíkaly až na kost a já cítila jak opadávám, stejně jako květy růží a stromy za okny. Někdo mi tě doporučil, snad kamarádka už skoro před měsícem a já si zrovna v tu chvíli na tebe vzpomněla. Vyhledala jsem si první píseň z tvého tehdy nového alba a nečekala nic zázračného. Spletla jsem se. Tvá hudba si vzala kus mne a nahradila ho sebou, vyléčila mne z mé ,,nemoci''. Zpívala jsi správná slova, ve správný čas, zpívala jsi mi, že mám setřást všechny démony a že nemám dovolit, aby mě trápili. Zvuky bubnů a harfy ve mě vyvolaly náhlý pocit důvěry, souznění a proto jsem poslechla tvá slova stejně jako mnohokrát poté. Náhle bylo zpětné navlékání vrstev na torzo vědomí mnohem jednoduší a já mohla konečně vykašlat všechen prach a štěrk.
Od té doby, jsi mi doprovodem a průvodcem v myšlenkách, ve věcech současných i dávno minulých. Nejsilnější vzpomínky, které si mi pomohla pevně ukotvit v hlavě,mám na křídové útesy v Británii (What The Water Gave Me), pláně plné ovcí s černými hlavami a béžovými kožichy ( Leave My Body), kavárny,čajovny,přátele( Dog Days Are Over) a teď, skoro čerstvě i na první chvíle strávené s ním, s mým malým lvem s kudrnatou hřívou (My Boy Builds Coffins).
Tvá hudba je takovým dezertem, lékem na zahnání strachu, je stejně potřebná jako horká káva, nebo svetr z kašmíru.
Takže, milá Flo, děkuji ti, že mi ukazuješ správnou cestu, skládáš listy do archu a rozčesává lišce zacuchanou srst. Pokračuj dál, máš plíce naplněné božským vzduchem,tak jich prosím plně využívej.


Pořád slyším zurčení moře...


Největší tma je vždy před úsvitem.

První kapka - Samota

2. prosince 2012 v 16:49 |  kapky
Sípáš,lápáš po dechu,jako by jsi měla plíce plné hlenu,to potože je ona u tebe. Je jako děvka ze salónů pro lepší společnost, bez ostychu se tě dotýká a lační po tvém těle i mysli. Je jí jedno jestli jsi žena,či muž, nechce tě pro peníze, ale pro své pobavení.Přichází z večera s pěstmi z mramoru a v kabátě z mrtvých lišek. Ještě se jim cukají ocásky. Je rychlá jako ledový vítr na K dvanáctce, než se stačíš ukrýt,šeptá ti do ucha slova o nenávisti.Miluje hořkost tvých slz a vždycky o páté si je po hrstech hází do čaje místo cukru. Miluje tvoje rozcuchané vlasy a zarudlé oči,vždy když se před ní skrýváš schoulená v nejskrytějších místech tvé mysli. Je ti tak odporná a přeci se od ní nemůžeš odtrhnout,nemáš ten dar se jí sama zbavit. Čekáš až se vrátí ten kdo ji k tobě poslal. Jen jeho kůže a myšlenky jí od tebe odeženou. Věříš,že se vrátí. I s jeho horkou hrudí a pihou na krku,kterou tak ráda líbáš.

**
Ta běhna samota se u mě už opět drží.Je vypočítavá,využila situace,můj poslední lev si už hraje s jinou lvicí a lišák se taky někam vypařil,tak mi zbyla jen ona. Potichu,po nehtech,se ke mně mlčky přikrádá a plazí po stehně,jako se v Rajské zahradě obtáčí had po jabloni. Trápí mě a škrábe do kůže, lačnící po troše slz. Prý stesk po lásce je nejsladší,lepší jak med k oslazení čaje.
Snažím se bránit,co nejvíc to jde, ale přeci, přeci mi už zarývá nehty do třísel.


Tak ukrutně to bolí.

Kam dál